>

Když jsou děti jako pastelky...

03. 12. 2018

Už je to tady! Nejkrásnější měsíc v roce. Prosinec. S ním čas adventní. Čas vánoční. Čas těšit se na dárky. Ale i čas dárky dávat.

Jak to máme každý kdo doma, to víme. Jak to ale mají o svátcích děti z dětského domova? Není jim smutno? Mají hračky? Co jedí? Jak se tam mají? Co dělají v noci, když se bojí? Dostávají dárky? Můžeme pro ně něco udělat? Zašli jsme se čtvrťáky do nedalekého Dětského domova Charlotty Masarykové na Zbraslav zjistit, jak se tyhle věci mají. My, dospělí, jsme žasli, kolik otázek ze sebe naši žáci dokázali vysypat. Děti žasly, jak to mají v dětském domově jeho malí obyvatelé hezky vybavené. Že pokoje a postýlky vypadají jako z pohádky o Sněhurce a trpaslících, jak jsou malinké. Že hraček mají tolik a takových, až oči přecházejí. Že si ke snídani prťata mohou objednat palačinky, když mají chuť. Že mohou jezdit na koních, když budou chtít. Že vyrážejí na výlety i na dovolenou, když přijde správný čas. Že mají salát i rybu a opravdový stromeček, když zacinká vánoční zvoneček. Že mají péči a žijí si jako v bavlnce. Že mají vše, nač si vzpomenou. Tedy – téměř vše. Chybí jim doopravdická rodina. Máma s tátou. A když na tohle pomyslí, to jde pak najednou ta všechna krása stranou. Objeví se stesk. A slzičky.

Ajajaj! Tady asi jako děti toho pro ty z děcáku nemůžeme moc udělat… Leč něco přece jen ano.

Už čtvrtým rokem máme v naší třídě takovou krabici, teď už s hromadou pastelek, které nikdo nechce. Takových zatoulaných, které se nám od první třídy postupně hromadí, když je poztrácené nacházíme tu na zemi, tu na parapetu. A přesto, že jsou krásné, zdravé, barevné, nikdo se k nim nehlásí, jako by je už nikdo nechtěl. Jako děti z dětského domova. Krásné, zdravé, ale poztrácené. K pastelkám čtvrťáci nakreslili hromadu obrázků, nejpovedenější jsme upravili tak, že vznikl originální dárek, takové vybarvovánky na dokončení. Když to vše Honzík s Náťou předávali paní ředitelce dětského domova, toho domova, kde snad úplně všechno pro děti mají, s nefalšovaným dojetím dar přebírala. Navíc jsme slíbili, že před Vánoci ve škole vlastnoručně napečeme cukroví a přineseme tamním dětem ochutnat, když mají rády ty palačinky, budou taky na sladké… A na jaře, až vysvitne sluníčko, se domluvíme, a občas si taky přijdeme s dětmi společně pohrát.

Nemůžeme toho moc udělat. Ale něco snad přece jen ano. Veselé Vánoce.

Petr Mutina, třídní učitel 4. A

A co o návštěvě v Dětském domově Charlotty Masarykové na Zbraslavi napsal jeden z účastníků? Přečtěte si dojmy Matyáše:
Jdeme do dětského domova. Prohlédneme si jejich pokoje a jdeme do „tělocvičny“. Tam nám ředitelka dětského domova řekla, jak to tam chodí. Většina věcí je jako doma. Vybírají si jídla samy. Jsou to malé děti od 1 roku po 7 let. Nejhorší případ byl, že opilá maminka upustila dítě a už se pro něj nevrátila. Moc se mi tam sice líbilo, ale napořád bych tam být nechtěl.