>

Jak se žije na vozíčku?

13. 6. 2019

Run and Help je charitativní akce, která se pořádá pod záštitou Konta Bariéry. Jejím cílem není jen shromáždit peníze pro ty, kteří je potřebují, ale také udělat něco pro své zdraví. A tak jsme už čtvrtým rokem běhali. Dopoledne běhaly jako obvykle děti z mateřské školy, které utíkaly kolem kopečku na školní zahradě, po nich pak běhali žáci naší školy kolem fotbalového hřiště. Po hromadném fotografování, kterým jsme společnou část na hřišti zahájili, začaly vybíhat děti po jednotlivých ročnících. Přestože to nejsou závody, start jsme společně každému ročníku odpočítali. Na „trať“ se postupně vydali žáci od nejnižších ročníků, a když vybíhali deváťáci, prvňáci už měli jedno kolečko za sebou. A u něj nezůstalo. Na prstech jedné ruky bychom spočítali ty děti, které to „zabalily“ po prvním kolečku. Zpočátku běhalo okolo hřiště najednou asi dvě stě dětí, postupně jednotlivci „odpadali“, ale spousta dětí si držela tempo a neúnavně kroužila dlouhé minuty. Tomu všemu přihlížel ten, pro koho jsme letos běhali. U startu seděl na svém invalidním vozíku Aleš a sledoval s dojetím, jak desítkám dětí prsty na rukách nestačí k počítání uběhnutých koleček. Někteří si s Alešem plácli pokaždé, když běželi kolem něj. Měla jsem v plánu uběhnout jen tři kolečka, ale když jsme měli u startu takovou „dobíjecí stanici“, uběhla jsem jich dvanáct, řekla jedna čtvrťanda. A nebyla jediná. Více než padesát kluků a holek uběhlo více než deset koleček! Dvě desítky dětí uběhlo dvacet a více koleček, a šest dalších více než třicet. Rekordmanem letošního ročníku byli Filip a Matěj ze šesté třídy, kteří uběhli rovných čtyřicet kol. Když si uvědomíme, že jedno kolo měří poctivých 400 m, podaly děti obdivuhodný sportovní výkon!

Řada z dětí se na hřiště vrátila ještě s někým z rodičů i odpoledne, které bylo jako obvykle určeno pro veřejnost. Zatímco před obědem k nám bylo počasí shovívavé, odpoledne se více zatáhlo a téměř po celou dobu mírně pršelo. Tím spíš je výkon všech zúčastněných obdivuhodný. Na trati jsme mohli vidět tři paní důchodového věku, které kolečko kolem fotbalového hřiště v poklidu obešly a přitom si hezky popovídaly, nebo maminky s batolaty, která chvílemi ťapala po svých, ale většinu trati absolvovala „na koni“, tedy na maminčině krku. Tradičně se odpolední akce zúčastnili fotbalisté, kteří běh pojali jako svůj trénink, a také hasiči. Ti starší, kteří vyjíždí při poplachu k požárům nebo zatopeným sklepům, uběhli symbolické jedno kolečko, mladí hasiči ve věku školáků jich přidali i pár navíc.

A pro koho jsme tedy vlastně běhali?

Konto Bariéry eviduje dlouhou řadu těch, kteří naši pomoc potřebují. Na stránce projektu Run and Help najdete desítky „vizitek“ s příběhy dětí i dospělých, ke kterým byl osud krutý. Někdo z nich se s postižením narodil, jiný se s ním musel vyrovnávat po úrazu nebo jiném zdravotním karambolu až v průběhu svého života. Společné mají to, že jim jejich rodina nedokáže zajistit tolik finančních prostředků, kolik jich k léčbě, rehabilitaci nebo k zlepšení kvality svého života potřebují. Každý rok Konto Bariéry vybere jednoho z nich, komu peníze z ročníku pošlou, účastníci ale mohou zaslat peníze prostřednictvím jejich účtu i komukoliv jinému. Snažíme se vždy vybrat příběh, který by mohl naše žáky oslovit. V minulých letech jsme běhali pro Verunku, Boženku, nebo pro Lukáše, Michalku, Vašíka a Simonku. Letos jsme vybrali Aleše. Proč? Protože jeho příběh může naše žáky (a nejen je) povzbudit. A tak se i stalo…

Aleš Kisý byl krásný zdravý kluk. Hrál první fotbalovou ligu, měl po maturitě a byl přijat na vysokou školu. Užíval si prázdniny mezi střední a vysokou školou a spolu se svými kamarády navštěvoval nově zrekonstruované městské koupaliště v Trutnově, kde i dnes žije. Vedle tobogánu byla skluzavka. Taková pozvolná, nic nebezpečného. Voda čistá, hloubka 1,2 m. Nic, co by naznačovalo nějaký problém. Kluci blbli a skluzavku sjížděli vestoje, dole pak skočili do vody šipku. Jednou, dvakrát, desetkrát, … až jednou se to nepovedlo a Aleš při skoku do vody narazil hlavou na dno. Zlomil si sedmý krční obratel a od té doby necítí tělo od prsou dolů.. Ze zdravého kluka, studenta a nadějného sportovce, se stal invalida. V jedné vteřině se mu zhroutil celý svět. Nechtěl žít, chtěl to zabalit. Možná ale právě díky sportu, ke kterému měl vždycky blízko, tyhle černé myšlenky zahnal. Pilně rehabilitoval, cvičil, dřel na sobě… a ke sportu se vrátil i na invalidním vozíku. Začal se věnovat atletice. Jeho disciplínami jsou hod diskem, hod oštěpem a především vrh koulí, ve kterém naši republiku reprezentoval na čtyřech posledních paralympiádách. K atletice si přidal i ragby. Vlastně quadrugby, což je ragby pro quadruplegiky, tedy pro vozíčkáře s postižením všech čtyř končetin. Pětkrát týdně má trénink, k tomu pracuje, dálkově studuje vysokou školu, má pětiletého syna.

Aleše jsme kontaktovali a pozvali do naší školy. Svůj program si zařídil tak, aby mohl přijet a po osmé hodině ranní v den D, tedy 22. května, už parkoval u našeho nového pavilonu. Dopoledne jsme naplánovali dvě besedy pro žáky 5.-9. ročníku, protože jsme přesvědčeni, že jim má co říci. Aleš jim povídal o úrazech páteře. O tom, jak jim předcházet, jaké úrazy mohou nastat a jaké jsou jejich důsledky, mluvil i o první pomoci… Vyprávěl jim o tom, jak se stal úraz jemu. Zavzpomínal, jak se s úrazem vyrovnával, jak hledal a našel nový smysl života, a přiblížil dětem záludnosti života na vozíku.

Po přednášce jsme se všichni přesunuli na fotbalové hřiště, kde Aleš přihlížel našemu běhání. Bylo dojemné, když za ním přišla jedna dívka a nesměle špitla: Já bych chtěla být baletkou. Dřív jsem si myslela, že to nedokážu, že nejsem dost dobrá. Teď už ale věřím, že bych to dokázat mohla… Neuvěřitelně silný okamžik pro nás, kdo jsme byli poblíž, a toto vyznání slyšeli! I oběd v naší školní jídelně byl pro Aleše i pro nás dospělé dojemný. Děti na něj od různých stolů volaly a dělaly mu vedle sebe místo. Zatímco my, dospěláci, jsme měli svůj oběd snědený, Aleš dojídal zatím teprve polévku. Kolem něj byl totiž houf dětí, které ho zasypávaly různými otázkami, takže Aleš jedl jen tehdy, když někdo kladl otázku :)

Po obědě jsme si s Alešem chvíli povídali a pak jsme se přesunuli znovu na hřiště, kde v 15 hodin začala odpolední část pro veřejnost. Aleš vydržel až do šesti hodin, kdy se vypravil na dlouhou cestu zpět do Krkonoš. Kdo se s ním dal do řeči, bude snad sdílet naše pocity. Je to milý a skromný mladý muž, který spoustu z nás inspiroval. Tím, jak pozitivně dokáže myslet. Nefňuká, nestěžuje si, ale snaží se svůj život žít naplno.

Jak to mají vozíčkáři s autem?

V čase mezi přednáškami a běháním jsme měli příležitost s Alešem mluvit o spoustě věcí. Ve vizitce, která byla zveřejněna na stránkách Konta Bariéry, bylo uvedeno, že potřebuje nové auto. Proč potřebujete nové auto, když to, kterým jste přijel, je pěkné?, ptala jsem se. To už je to nové. Staré mi totiž dosloužilo, a tak jsem si musel vzít půjčku, protože bez auta zůstat nemůžu, odpověděl Aleš na mou otázku. Musím to zde zmínit, protože to stejné asi napadlo i účastníky odpolední akce, kteří jeho auto viděli zaparkované u hřiště. Aleš splácí mnohasettisícovou půjčku, protože příspěvek, který na auto dostal, jeho cenu zdaleka nepokryje. V životě vozíčkáře je řada úskalí a spoustu toho zdravý člověk nedomyslí, i když se bude sebevíc snažit. Vozíčkář musí mít automaticky stavitelnou sedačku, protože jinak ji potřebuje mít nastavenou na řízení a jinak při nasedání a vysedání z auta. Nemůže být seřizovaná manuálně, protože neovládá břišní svaly a prsty na rukou jen omezeně. Zkuste si v autě přisunout sedačku, aniž byste zapnuli břišní svaly… Nejde to, pokud nemáte elektroniku :). Vozíčkář nedosáhne na otevřené páté dveře. A co oškrábat si v zimě okénko? Zvládne zrcátko a sklo na straně řidiče, dál se nedostane. Tady pomůže přídavné topení. I s ním ale v zimě třeba až půl hodiny čeká v autě se zapnutým motorem, než se mu okno rozmrazí.

Aby mohli vozíčkáři využít příspěvek na automobil, musí ho pak sedm let vlastnit a starší ojetý vůz tak dlouho bez větších oprav nevydrží. Nové auto se všemi „vychytávkami“, které vozíčkářům život usnadňují (o ručním automatickém řízení ani nemluvě), je příliš drahé, a tak „číhají“ na nějaký referenční (předváděcí) vůz, aby cenu o nějaké desetitisíce snížili. Jako to udělal Aleš.

Kolik peněz mají paralympionici za medaile?

Proč přispíváte na olympionika, když ten dostává peníze za to, že reprezentuje? Zřejmě tak nějak padla otázka v jedné domácnosti, protože druhý den se jeden žák podobně zeptal své paní učitelky. I o sportování jsme si s Alešem povídali. A zase jsme se dozvěděli spoustu věcí, které jsme ani netušili… Tak jako my zdraví si na různé sporty pořizujeme různé boty (třeba sálovky, kopačky, tarfy, trekové boty…), tak vozíčkáři mají na každý sport jiný vozík. Na ragby takový, který vydrží nárazy (protože ragby je velmi kontaktní sport – viz ukázku na konci), na atletiku speciální „kozu“, která je pevně přikurtovaná k zemi, aby z ní mohli házet a vrhat, na cyklistiku speciální handbike, na basket nebo tenis zase jiný vozík. Zatímco za sálovky nebo jiné sportovní boty my zaplatíme stovky nebo tisíce, vozíčkáři se při koupi různých vozíků pohybují v řádu statisíců.

A jak je to s těmi odměnami? I o tom jsme si s Alešem ve volných chvílích povídali. Zdravý sportovec-olympionik dostane odměny za medaile z mezinárodních mistrovství (Evropy a světa), stejně tak za olympiádu. Za tu zlatou olympijskou to je více než jeden a půl milionu, za bronzovou asi půl milionu. Paralympionici mají odměny výrazně nižší, za zlatou paralympijskou medaili je to 200 tisíc, za stříbrnou 150 tisíc a za bronzovou 120 tisíc. Paralympijskou medaili Aleš ještě nezískal, dvakrát zůstal těsně pod stupni vítězů a jako čtvrtý v pořadí odjel „s bramborovou“… Za medaile z mistrovství Evropy a světa, které už nějaké má, ale žádné odměny dosud nebyly. Sport mu sice dodává pozitivní energii a je smyslem jeho života, ale není pro něj výdělečný. Naopak. Stojí ho spoustu peněz za vybavení, ale i za přípravu a tréninky. Třeba cesta na závody do zahraničí ho stojí 80 tisíc, protože vše platí dvakrát – i pro trenéra, bez kterého cestovat nemůže.

Zdraví sportovci mají své sponzory, handicapovaní sportovci nejsou pro sponzory zajímaví, takže na financování přípravy peníze shání, jak se dá. Nějaký budget Aleš jako reprezentant kategorie A sice u MŠMT má, ale zdaleka to nestačí na pokrytí nákladů na přípravu i samotné závody. Některé faktury mu z tohoto „balíčku“ svaz proplatí, ale velkou část nákladů hradí z vlastních zdrojů nebo od dárců. A že už procestoval kus světa? Možná se to tak může zdát, ale z navštívených zemí zná jen letiště, stadiony a hotely…

V současné době se Aleš chystá na mistrovství světa do Dubaje, které ho vyjde na 120 tisíc, příští rok se zúčastní v Tokiu páté paralympiády. A na kolik ho příprava na vrcholné závody vyjde? Na ME je to asi 350–400 tisíc za rok, na MS o něco víc a roční výdaje na pokrytí přípravy na paralympiádu vyjdou na více než 500 tisíc, pokračuje ve vyprávění. Pro nás, kteří si občas jdou zasportovat a zaplatí při tom 100–200 korun za kurt nebo 400–500 korun za tělocvičnu, je to částka neuvěřitelná. Vrcholové sportovce částka asi tolik nepřekvapí.

Kolik jsme uběhali a kolik vyběhali?

Letošní ročník byl rekordní co do počtu uběhnutých kilometrů. Naběhali jsme dohromady více než 900 kilometrů a společně jsme vybrali více než čtyřicet tisíc korun. Od dětí ve školce a jejich paní učitelek skončily v kasičce téměř tři tisíce korun, od školáků a zaměstnanců školy něco přes dvacet tisíc, při odpoledním běhání do kasičky přibylo necelých třináct tisíc a společnost Anecoop přispěla ochutnávkou melounů, přičemž k utržené částce posílají přímo na účet Konta Bariéry pár tisícovek, aby jejich celkový příspěvek dosáhl na pět tisíc korun. Když jsme sečetli všechny položky a přidali jsme pár drobných, abychom celkovou sumu zaokrouhlili na celé tisíce, z Lipenců tak na Konto Bariéry přibyla částka 42 000 Kč. Všem, kteří přispěli, velmi děkujeme, a věříme, že peníze pomohou Alešovi nejen v jeho životě a sportovní přípravě, ale nepřímo pomohou i dalším, se kterými se Aleš potká a zapůsobí na ně podobně, jako zapůsobil na naše žáky.

Když jsem se Aleše vyptávala na podrobnosti kolem auta, lehce jsem naznačila názor jednoho mého nejmenovaného známého, který mi řekl: Nebudu dávat peníze chlapovi, který si může sám vydělávat, to bych dal radši na nějaké dítě. Přemýšlela jsem, jestli to podobně nebude vnímat i někdo další. Proto jsme na hřišti měli ještě jednu kasičku a na nástěnce informace o tom, že darované peníze mohou v případě zájmu dárce putovat i na účet Lukáše, na kterého letos Konto Bariéry vybíralo přednostně. Dejte prosím všechny peníze na konto Lukáše, řekl pak Aleš. Udělá to radost mně i jemu. Pro mě bylo cenné setkání s dětmi, jak jsme si povídali, jak se na všechno možný ptali… Moc ráda bych Alešovi vyhověla, ale neuděláme to. Vybírali jsme na Aleše. Všichni, kdo přispěli, věděli, komu ty peníze pomohou. Kdo s tím měl problém, nepřispěl. Tak to je v pořádku. Aleše jsem obdivovala tak jako všechny vozíčkáře, kteří svůj úděl nesou statečně, už před naším setkáním. Během osobního setkání jsem se přesvědčila, že je to muž s otevřeným srdcem. Po jednom dni, který jsme vedle něj prožili, mohu říci, že k němu cítím víc. Vážím si ho. A moc mu fandím.

Zajímavé odkazy
Medailonek o Alešovi
Alešův facebook
Facebook rugby teamu, který Aleš založil
Krátké video o Alešovi a jeho týmu
O projektu Vzpoura úrazům
Upoutávka na rugby

Věřím, že setkání s Alešem ovlivnilo i naše žáky a ve svém životě si na něj občas vzpomenou – budou více předvídat a domýšlet důsledky svého jednání, a když už se něco v jejich životě pokazí, nepoloží je to a dokáží se na věci podívat z té lepší strany. Jako to udělal Aleš. Úrazem se vám život ze dne na den otočí naruby, ale neskončí! Musíte se přizpůsobit a bojovat. To jsou jeho slova. A po setkání s ním víme, že to nejsou jen fráze…

Přikládáme pár fotografií z celého dne. Spoustu dalších si můžete prohlédnout ve fotogalerii Rajče.

Jitka Krůtová, ředitelka školy