>

Sliby se mají plnit

04. 6. 2019

Před Vánoci jsme s našimi čtvrťáky slíbili v dětském domově na Zbraslavi, že až na jaře vysvitne sluníčko, občas si přijdeme s dětmi pohrát. Ten nápad se zalíbil i autorce knihy Zpověď: Z děcáku až na přehlídková mola Veronice Kašákové, která si o něm s námi do Lipenců přijela v lednu popovídat.

Teď už je tady jaro. Sluníčko svítí. A čtvrťáci? Plní sliby. Nejprve na Zbraslav vyrazilo pět holek. Přijely nadšené. Poslali jsme tam další dívčí šestici. Přijela nadšená. Na řadě bylo sedm statečných. Kluků. Nadšených jakbysmet. Když teď vybírám jejich hlášky z deníčků, běhá mi mráz po zádech. Dojetím. Z těch malých drobných činů malých drobných dětí, které jiným prťatům bez vlastního domova a bez vlastních rodičů dali kousíček sebe.

Včera jsme jely do dětského domova Charlotty Masarykové na Zbraslav. Jako doprovod s námi jela paní učitelka. Když jsme tam přijely, šly jsme jim číst pohádku o Budulínkovi. Ale nemělo to smysl, vůbec nedávali pozor, tak jsme si řekly, že si s nima půjdeme hrát, a tak se taky stalo…

Úplně nás uhonili. Hráli jsme na babu a schovku. Pak jsme začali kopat velkou díru do písku…

Hráli jsme si na policisty a zloděje. Simonka měla dobrou taktiku, někdy řekla, že nemůže, já jsme šla k ní a ona mě chytla.

Jeden pán tam sekal trávu, a když šel k dětem z toho dětského domova, tak utekly…

Hrál jsem si s Rudou. Furt běhal s lopatičkou, když teda nepapal. Potom přišel Dáda a kluk, se kterým si hrál a zastřelil mě, no a pak jsme chytali Gabíka.

Já jsem si hrál se Sebíkem. Uměl dobře fotbal a dobře vykopával míč. Gabík uměl rychle běhat. S Rudíkem byla samá zábava. Neustále někam lezl nebo něco bral a dával mi to. Gabriel jednou vlezl pod malý most a zvedl se, tím pádem do něj praštil hlavou. Rudík jednou vlezl na lavičku, opřel se o stůl a najednou bác a byl na zemi, ani nebrečel.

Byly tam i holky. Já jsem si hrála se Simonkou, Natálkou a s Matyášem… Jedna z malých se jmenovala Emička. Je to sestřička Simonky… Nejvíce jsme si užila s Kačkou. Pořád mi říkala MAMI…

Děti chtěly objímat a zvedat. Hlavně, když jsme už musely jít…Cestou zpátky se mi stýskalo po Simonce. Chtěla bych Simonku domů, ach jo…

Můj dojem – byl to jeden z nejsmutnějších zážitků, když nad tím tak teď přemýšlím, chudáci děti. Příběh, který mě nejvíce fascinoval, byl Sebíkův. On ho totiž táta týral…

Nakonec jsme jim dali bonbony. Když jsme odešli, každý říkal: „Vrátíme se? Půjdeme tam znova?“ Bylo to super, zábavný, ale smutný příběhy…

Petr Mutina, učitel ve 4. třídách