>

Čtvrťáci se sešli s profesorem Hejným

23. 6. 2019

V metru sedí holčička. Na klíně otevřený blok, v ruce tužku. Kouká na dveře, kdykoli se otevřou, rychle spočítá, kolik lidí vystoupí a kolik jich nastoupí. Vše si pečlivě zapíše a čeká na další stanici. „Můžu se zeptat, co to píšeš?“ uslyší nad sebou hlas. Zvedne hlavu. Šedovlasý pán v kostkované košili se usmívá a čeká na odpověď. Holčička na chvíli zaváhá a pak odvětí „Tomu byste nerozuměl…“ a raději zase mrkne na dveře, které se znovu otevírají. Ona teď řeší důležitější věci, než ztrácet čas vysvětlováním matematické úlohy nějakému dědovi…

Příběh se odehrál nedávno v Praze. Tím dědou byl profesor Milan Hejný. Autor konstruktivistické metody výuky matematiky. Autor třeba i prostředí „autobusy“, které holčička řešila v metru. Kdyby jen tohle věděla, zeptala by se pana profesora na něco? K čemu to třeba všechno je? K čemu to vše směřuje? Ona neměla ponětí, s kým má tu čest, takže neměla ani šanci.

To naši čtvrťáci ji měli. Setkali se s panem profesorem v sídle společnosti H-MAT na Štěpánské ulici v Praze. Vtěsnali se do zasedací místnosti a – světe, div se – při povídání autora učebnic, podle kterých se už od první třídy učí matematiku, ani nedutali. Pak se i ptali. Co ta zvířátka? Co prostředí rodina, vycházelo z té vaší? K čemu je na světě matematika? Co když budeme na druhém stupni nebo na střední škole, vystačíme si s tím, co se teď učíme? Hltali odpovědi, pak se s panem profesorem fotili a na cestu zpátky do školy si přibalili ještě jedno moudro: Počítání mohou převzít stroje. Těch bude na světě pořád více. Co však stroje nedokážou je myslet, pohladit, předat někomu radost. O tu jde. V matematice i v životě. Mít radost z vyřešené úlohy, mít radost, že jste někomu pomohli, aby se k té radosti dostal, to se neztratí. Hledejte radost a mějte radost.

Děkujeme, pane profesore.

Petr Mutina, třídní učitel 4. A